HORY BORY 2023

Malé ohlédnutí našeho člena za štafetovým závodem Hory Bory. Děkujeme Míro za skvělý report!

Hory Bory – 330 km nahoru a dolu přes Beskydy, Javorníky, Bílé Karpaty a Pálavu. Trasa po hranici Moravy a Slovenska z horního výběžku, Dolní Lomná, až dolů, do Mikulova. Deset běžců a 30 etap. Sobotní start a nedělní doběh.

Vzhledem k mé letošní absenci na Vltava runu jsem se na tuhle další bláznovinu těšil . I když jsem tušil, že to bude jiný závod než Vltava Run. A sakra, že byl. Docela brutální kopečky nahoru a hned zase dolů tak, že si ani při tom seběhu neodpočineš. Ale nádherná příroda, ale také nekonečné přejezdy mezi předávacími stanovišti. Takže tentokrát skoro bez spánku, ale o to více dřiny .

Páteční přesun přes celou republiku a večerní „soustředění“ s #girlsonfire a dalšími týmy v hospůdce. Ale jen tak lehce, protože druhý den jdeme, vlastně běžíme, do toho.

Už první trasa byla nádherná ale drsná. Přes 8 km, téměř celé do kopce. A vlastně po slovenské straně hranice. Tady to ještě šlo. Druhá, noční trasa už byla milosrdnější. Na úvod jen asi 2,5 km do kopce a pak dlouhý, asi šestikilometrový, seběh nočním lesem. No, letěl jsem po cestě tak rychle, až stačilo malé zvrtnutí nohy a už jsem letěl doslova. Když jsem se na zemi konečně zastavil, trochu mi zatrnulo. Ale naštěstí to byly jen odřeniny – ruka, koleno a bok. Kotník trochu bolel, ale oddych jsem si – šlo běžet dál a nakonec to až do cíle už běželo dobře.

Před třetí etapou se kotník pěkně rozležel a zatuh a navíc se přidalo ještě koleno. Asi jsem se do něj v noci břinknul víc, než jsem si myslel. Nešlo to ani chodit, ale furt jsem věřil, že to nějak rozhýbu. A tak jsem vyběh na poslední, třetí úsek. Po prvních stech metrech zatuhlost a bolest povolila a šlo běžet i docela rychle. Ale na třetím kilometru jsem začal pociťovat nedostatek energie a vyčerpání. Všechno – málo odpočinku a relaxu, jiný běžecký styl, jak jsem dával pozor na koleno a na kotník, střevní problémy v minulém týdnu a přeci jen náročnost tras – se nějak propojilo a mě došly baterky . A pak jsem se až do cíle jen a jen trápil. Při tom dá se říct rovinatá a krásná etapa po cestách lesem. Těch 10,5 km mělo být v pohodě a jednoduché na uběhnutí. Hrozně mockrát jsem musel na chvilku jen jít a popadnout dech. Takový kolaps jsem ještě nezažil. Navíc, jak jsem střídal běh s chůzí, začaly se ozývat zpět svaly kolem kolena a tuhnout. Silou vůle a doslova nadoraz jsem nějak dostal do cíle.

Po sednutí do auta se koleno totálně zatáhlo a já už s nim skoro nepohnul. Jakžtakž jsem moh alespoň pajdat, a tak tentokrát jsem společný doběh celého týmu místo desítek metrů nasimuloval jen na 3 metrech .

No co dodat – tentokrát jsem při běhání poznal i taky úplně opačný konec nádherné euforie – totální kolaps. Krize, kdy to prostě nejde. Ani ne depka, ale bezmoc, že to prostě nejde. Ale i to je běhání. A čím více jsou ty póly od sebe, tak o to víc je pak ten hečí pól nabitý.

No nakonec z toho bylo pro #tymdejvid krásné 8. místo – celkový čas 28:18:13 (a mě ještě teď trochu mrzí, že kdybych tu poslední etapu zaběhl alespoň dle svého standardu a možná i na pohodu nezávodně, ale celé BĚŽEL – mohlo to být místo šesté).